Když přišel den D, tak jsem byla dost nervózní... na přejímce jsem se potkala s Mončou a šli jsme se spolu projít - okoukli jsme tak alespoň začátek 7km dlouhé tratě, který vedl z kopce a já se začala ještě víc bát. A pak to šlo nějak rychle, najednou jsem měla na sobě závodní číslo (mimochodem č. 1), Monika odstartovala.... a za chvíli volali na start nás. A už jsme frčeli... po chvilce ze mě spadl strach a začala jsem si to moc užívat. To mě trošku přešlo, když trať začala prudce stoupat a mě docházely síly. Naštěstí tu byl Cerbík, který tahal o 106 a společně jsme dojeli do cíle. Asi dvě minuty mi bylo fakt ouvej, ale pak přišel ten úžasný pocit - zvládli jsme to! V neděli jsme jeli druhé kolo - tu samou trať - už jsem se nebála, protože jsem věděla, že se na Cerbíka můžu spolehnout i na závodním poli. 

Díky moc organizátorům za vstřícný přístup k nám, naprostým amatérům a Monče za super společnost!  Jsem tak nadšená, že už jsem nás s Cerbíkem přihlásila na sérii 4 závodů na rok 2016 a už teď se těším.