Při pohledu na můj zvídavý pohled se usmála a řekla: „Jedeme za Elišou a Zízou.“ Eliša je psí ženská, kterou mám moc rád. Její panička se s tou mou kamarádí, tak už jsme spolu šli na několik procházek. Zíza je Eliše nápadně podobná kříženka, s kterou jsem se seznámil v útulku Malý Jeníkov.

A protože jsme si padli do oka, byl jsem moc zvědavý, jak se ji daří. Celou cestu jsem o tom přemýšlel, tak mi rychle utekla.

S holkama jsme se sešli na obvyklém místě – u takového toho baráčku, kam naši páníčkové chodí a z nějž vychází s taškama plnýma papkání – obchod tomu říkají. Očuchal jsem se s holkama a přesunuli jsme se na louku. A tam to vypuklo. Dostali jsme volno a já lítal se Zízou jak utržený ze řetězu. Bylo na ní vidět, že je moc šťastná a já jsem za to moc rád. To Eliša si nás moc nevšímala, raději si nechala házet lítající talíř a neúnavně ho aportovala paničkám.

Když jsme se dostatečně vyblbli, zašli jsme k tetě Petě, do obchodu a vydali se na cestu do Jarošova nad Nežárkou. Většina cesty vedla lesem a několikrát jsme se mohli osvěžit ve vodě. Ačkoliv bylo velké teplo, bylo nám příjemně… Paničky „drbaly“ a mi koumali okolí. Já jsem samozřejmě měl jeden velký úkol navíc – musel jsem všechny čtyry ženský hlídat a chránit. Kvůli jedné chybičce na lesní křižovatce jsme si cestu malinko prodloužili na cca 15 km. Příjemně uťapkaní jsme došli na chatu. Paničky si uvařily kafčo, my jsme lehli do stínu a odpočívali. Mě se Zízou stačila chvilka a už jsme měli zase síly na hraní.

Večer jsme šli na krátkou procházku, při níž paničky koupili „oheň“ a našly pruty na opékání buřtů – to byla jejich večeře. My jsme dostali granulky. (a každý kousíček buřta, ale pšt!) Ještě jednou jsme se došli projít a přesunuli jsme se do ložnice, kde jsme společně spinkali. Ráno panička dospávala předchozí noc, tak nás všechny tři vzala ven Peťa. Po kafíčku a poklidu chaty jsme vyrazili na cestu zpět. Tentokrát jsme šli správně a tudíž jen cca 10 km.

V Jindřichově Hradci jsme navštívili obchod specializovaný pro pejsky - utratili nějaké korunky (musel jsem něco přeci dovést bráchovi Faraovi, když nemohl jet s náma) a po dlouhém loučení se vydali na cestu domů.

Krásné fotky od Peti zde