Je tu pátek. Končí mi noční, vyjímečně se nezakecávám s kolegyňkou, protože venku už na mě čeká Jindra. Doma si dopřeji rychlou sprchu a hned vyrážíme na cestu. Ta nám ubíhá trošku pomaleji, než jsme si mysleli, přesto to do poslední chvíle vypadá, že stihneme dorazit na druhou hodinu, s odřenými oušky, ale stihneme. Ejhle, objížďka – pro jistotu posílám Barče SMS, že možná dorazíme trošku později. Párkrát se ptám Jindry „už tam budeme?“ Neodpovídá, tak radši mlčím. Do doby než si všimnu cedulky – Česká Ves 57 km. Mazec! Rychle sčítám, 38 máme za sebou, 57 před sebou. Ano, jedná se o téměř stokilometrovou objížďku. To nám to teda začíná!

Na ranč přijíždíme až kolem třetí, sotva stihneme kluky trošku vyvenčit, už nás volají na start. Trošku mám obavy, jestli se Sanny nerozběhne raději do ohrady s koňmi. Chvilinku po startu se přestávám bát – střapec je mnohem zajímavější. Před druhým během se dáme na průzkum okolí. Bára nekecala, je to tu kouzelné. Po druhém běhu se rozjedeme do České Vsi, abychom se ubytovali v krásném penzionku. V tu dobu začíná pršet. Vzhledem k tomu, že jsme se nenahlásili na stopovací závod, nám to vůbec nevadí. Jen ať se vyprší. Po pár hodinách kluci usínají příjemně unavení na svých dekách a my v cizích postelích.

Ráno přemlouvám mobil, že ještě nemůže být osm hodin, vždyť jsem před chvíli usnula. Marný pokus. Vyhrává on. V rámci možností vyskakuji z postele a jdu chystat snídani. Ještě zajedeme do města koupit pro mě vhodnější obuv „kdyby náhodou ještě pršelo“. Opět přijíždíme pozdě a opět jdeme téměř hned na start. Kluci běží s dvěmi stafordími slečnami – ten závod se mi nejvíce líbí. V druhém kole běží s argentinskou dogou, i to je krásná podívaná. Když odvádím Sannyho do auta, přemýšlím, kdo je unaven víc. Pořádně mi vyhládlo, tak jedeme na Ranč, kde si dáme ten nejbáááječnější obídek. Opět začíná pršet.

Prší a prší… přitom už se blíží čas vyhrazený pro nás, páníčky. Ano, jedná se o Adrenalin park. Naštěstí je lanová dráha uprostřed hustého lesa, který nás před deštěm krásně chrání. Sleduji první odvážlivce a začínám vymýšlet, jak se z této bláznoviny vykecat. Nedaří se mi. Najednou strkám nohy do jakýchsi postrojů, na hlavu přistává helma… Už žebřík, který mě dostane do výšky dráhy, mi dává pořádně zabrat. A pak to přijde – chůze přes kládu, třmeny… jde to. Přituhuje – houpačka, zvládám. Lano alá Tarzan, těžknou mi nohy… nejde to. Až když se hrnou první zvědavci, skočííííííííííím. Fuj, že já jsem sem lezla! Zbytek dráhy už přežívám… jsem šťastná, když pod nohama zase cítím zem.

Jindra zůstává na místě činu a připravuje se na paintball, já jdu zkontrolovat kluky do auta. Sedám si k nim, klíží se mi očka, usínám. Probudí mě až Jindra. Nadšeně vypráví, jak to bylo super, jak mu to šlo, jak se válel po zemi apod. Opravdu je celý mokrý, tak jedeme „domů“, aby se převlekl. Déšť sílí a kvůli tomu se ruší stezka odvahy, což nás moc mrzí, ale nedá se nic dělat. Večerní postup je stejný – nakrmit kluky, uložit je a pak přicházíme na řadu my. Opět rychle usínám.

V neděli nás Sanny probouzí štěkotem do deště. Vyběhneme s klukama na chvíli ven, aby si ulevili, posnídáme a od „sousedky“ zjišťujeme, že se nebude konat ani výlet po horách. Sbalíme věci, vracíme klíče a vyrážíme na cestu.

V okolí Macochy naštěstí neprší, tak se procházíme tady. Kluci jsou v sedmém nebi z hornatého okolí i z ledové říčky. Je to příjemné zakončení skvěle stráveného víkendu, za který moc děkujeme především Barče, ale i dalším super lidičkám a v neposlední řadě taky Faraonkovi a Sanníkovi!!!
Fotky ZDE.