Jack

Jack

JACK

Jack2-hlava

Když mi manžel jednoho dne „dovolil“ pořídit si psa, byla jsem nadšená a začala jsem veškerý svůj volný čas věnovat prohlížení nabídek štěňat na internetu.

Chtěla jsem psa bez PP, který bude pobíhat na zahradě a bude to mazel rodiny. Současně jsem však nechtěla žádné „módní“ plemeno, které mají všichni. Náš pes měl být prostě jedinečný. Zcela náhodou jsem narazila na inzerát s nabídkou malých leopardů. Tato štěňátka mi, jako tehdy mnoho jiných, padla hned do oka. Na rozdíl od ostatních, se však bez větších diskuzí líbila i mému manželovi. A tak slovo dalo slovo a my jeli za dva dny na obhlídku.

Byla to akce typu kulový blesk a my si domů přivezli krásného noháče. V té době jsem se vůbec nezajímala o charakteristické rysy jednotlivých plemen nebo k jakému účelu byl pes šlechtěn. Domnívala jsem se, že chování psa je odrazem jeho výchovy, výcviku a důslednosti majitele. Na první rozčarování jsem však nečekala dlouho. Když jsem na jedné ze svých vycházek potkala místního zkušeného kynologa a ten bez váhání prohlásil: To je leopardí pes? To bude něco. Jak si někdo bez zkušeností může pořídit takového psa! Současně mi nabídl základní kurz poslušnosti.

V první chvíli jsem docela váhala, protože proč bych psa neměla zvládnout, že? Na druhou stranu jsem se Jackovi chtěla věnovat, tak jsem si říkala, proč to nezkusit. Hned při první návštěvě, kdy jsme přišli do skupinky stejně starých štěňátek to Jack rozbalil na jednoho z nich. Bylo mi teoreticky naznačeno, jak se chová v jednotlivých situacích typický představitel tohoto plemene a jak je důležitá důslednost a socializace. Pro mě to však byla pouze s ničím nespojená teorie, protože jsem dosud žádného psa neměla. Na cvičáku nám to od začátku šlo a já měla pocit, že vše je přesně tak, jak má být.

Velký problém však nastal, když jsem nechala Jacka (cca 16 M) na dvoře s kočárkem. V domě bydlíme společně s rodiči a otec tehdy měl potřebu něco v kočárku upravit. Jack ho tenkrát opakovaně upozornil, že se mu jeho chování nelíbí. Např. tím, že ho čumákem odstrkoval od kočárku, stavěl se mezi otce a kočárek a vrčel. Otec si však šel za svým a Jack po něm vystartoval. Naštěstí jsme před tímto konfliktem byli na vycházce a já nechala Jackovi koš, takže otec na sobě neměl jediný šrám. Bylo ale jasné, že něco zde není v pořádku. V první chvíli jsem byla rozhodnutá dát Jacka z domu.

Spojila jsem se s Alenkou a tak se Jack ocitl v nabídce leopardů v nouzi. Na radu svého muže jsem vše nechala uležet a za pár dnů vyrazila na radu k paní, která od počátku vedla Jackův výcvik a znala metody jeho výchovy i nás oba. Když jsme probírali detaily celkového soužití u nás v domě, byla jsem upozorněna, že Jack se hierarchicky zařadil nad mé rodiče a pokud se oni neprosadí, on nemá důvod svoje postavení snižovat. Bylo mi vysvětleno, že Jack se chová pouze jako typický leopard. Po velkém množství nekonečných diskuzí jsem se rozhodla, že Jacka prostě nedám.

Situace se výrazně uklidnila, když měl Jack dva roky a ze dne na den zmoudřel. Současně v té době zemřel pes mých rodičů, který se pohyboval na dvoře. Jack začal bývat volně na dvoře a několik měsíců zde byl naprostý klid. Jednoho dne však otec opět neodhadl situaci a chtěl vzít zpod Jacka část manželova kabátu, který Jack před tím někde „ukradl“. Tehdy Jack skočil na otce předníma nohama a začal okolo něho cvakat zuby. Opět se jen díky velkému štěstí nikomu nic nestalo. Já však měla pocit, že se kolečko po roce opět uzavřelo. Poslední dobou se domnívám, že tentokrát jsem zmoudřela já.

Uvědomila jsem si, že mám leopardího psa a já musím respektovat původ a povahové rysy typické pro toto plemeno. Nereálná očekávání vedou ke zbytečným problémům a zklamání z výsledků z naší práce. Mám úžasného psa, který mě respektuje jako svého pána, není agresivní k lidem ani k ostatním psům a je na mě závislý přinejmenším ve stejné míře jako já na něm. Současně však bude mít vždy tendenci řešit problémy sám, neustále musí mít pocit, že „je viděn“ a to, že je schopen pohybovat se na cvičáku volně ve skupině s ostatními psy je vlastně úspěch. Je to pes jednoho pána a není možné od něho očekávat, že do své „smečky“ pustí někoho zadarmo. Já, jako majitel, musím dokonale znát chování svého psa a stejně, jak stanovím hranice jeho chování, musím přesně znát hranice jeho možností.

Jacka mám moc ráda a doufám, že spolu prožijeme ještě velké množství krásných zážitků. V současné době se domnívám, že bych si dalšího leopardího pejska z důvodu jeho velmi silného teritoriálního a hlídacího pudu už nepořídila. Plemeno louisiánských leopardích psů však považuji za zcela výjimečné a jsem velmi vděčná, že jsem právě díky tomuto plemeni mohla proniknout do psího světa.

Fotky Jacka najdete ZDE.