ATAIR SERAF SILESIA

Od malička jsem byla velkou milovnicí psů. Jakmile jsem se osamostnila, vždy po mém boku byli dva psy. V roce 2008 mi při velké bouřce utekly ze zahrady obě fenky – Pegyna a Dafné. Pegyna se vrátila asi po dvou dnech, po Dafné jsem dál usilovně pátrala, ale ani po měsíci jsem o ní neměla žádnou zprávu. Pegyna byla zvyklá na přítomnost druhého psa a tak se jí pochopitelně moc stýskalo. Pomalu jsem začala přemýšlet, že si pořídím psa druhého a začala jsem koukat po nabídkách útulků.

V té době jsem už znala z Girlstuningu Alenku a její ho Sannyho, kterého jsem moc obdivovala. Ale koupit štěňátko s PP jsem nechtěla. A pak se to stalo. Alenka mě informovala o Atíkovi, který ve svých 5ti měsících hledal domov. Atík pocházel z nedobrých podmínek a jeho fotka mě vnitřně oslovila. (Info o Atíkovi u Alenky najdete ZDE) Hned jsem Alence napsala, že se mi Atík moc líbí. Každý den jsem pak na jejich stránkách četla, jak se mu daří a koukal a na nové fotky. Věděla jsem, že Atík je na tom špatně hlavně psychicky. Pro představu, když Alenka poprvý v jeho blízkosti zapla televizi, tak se tak lekl, že se počůral a schoval za gauč, odkud bylo velmi těžké ho dostat. Atíkovi byl velkou oporou Sanny, což jsem věděla, že mu může nabídnout i Pegyna. Po pár dnech jsem se rozhodla a Alence řekla: „Chtěla bych Atíka.“ Alenka souhlasila a tak jsme mohli domluvit předání v Praze.

Na chvíli, kdy jsem ho poprvé viděla nikdy nezapomenu. Když jsem viděla jeho vystrašený pohled z pod stolu, tak jsem moc toužila ho vzít do náruče a mačkat ho, ale zároveň jsem se bála, že ho tím vyděsím. S Alenkou jsem znovu probrala jeho stav a mé možnosti , ještě jsme se došli projít a pak už Alenka odjela a Atík zůstal u nás.

Atík byl extrémně plachý, bál se absolutně všecho a všech. Nejvíce však chlapů – to se zpravidla počůral a snažil utéct pryč. V tu dobu jsme bydleli za Prahou v domku se zahradou, což bylo ideální místo na regeneraci a odpočinek. Společnost mu dělala Pegyna a kůň a my jsme pomalu pracovali hlavně na našem vztahu. Postupně sem se snažila brát ho všude sebou, aby si zvykal  i na ruch běžného života – jezdil se mnou na výlety, tuning srazy atd. Protože Atík rostl do krásy a mým snem bylo mít pejska s PP a jezdit ho vystavovat, začali jsme se připravovat i na to. Atík dělal velké pokroky – každý, kdo ho znal od mala, mi to potvrzoval .

Pak přišlo stěhování do bytu. Atík, který jakš takš toleroval mého partnera, si najednou musel zvykat na nového a k tomu na byt. Chodila jsem s ním hodně ven, takže byt pro něj nebyl problém – odpočíval v něm stejně jako předtím v domě. Ale velký problém byl v novém partnerovi. Atík si nemohl na něj zvyknout. Až později jsem zjistila, že se k němu nechoval zrovna hezky. Pak přítel odešel a já zůstala v bytě sama. Jeho stav se rychle zlepšil, ale pořád bylo na čem pracovat. Každým dnem jsem prostě pociťovala, že socializace, kterou nedostal jako štěně, hrozně chybí.

Jako by toho nebylo málo.... Jednou jsme šli zase na procházku, Atík pěkně na vodítku,  procházeli jsme kolem jednoho psa za plotem a ten ho najednou přeskočil a vrhnul se okamžitě na Atíka. Zakousl se mu rovnou do krku... Atík na mě koukal, oči pomalu v sloup, z nosních direk mu tekla krev... Věděla jsem, že pokud mu nepomůžu, bude po něm. Křičela jsem, ale majitel nikde. Odepla jsem Atíkovi vodítko a snažila se jím psa škrtit. Kamarádku jsem poslala pro kýbl se studenou vodou. Jakmile se vrátila a chrstla na nás celej obsah kýblu, tak pes  díky bohu Atíka pustil. Okamžitě jsme jeli na veterinu. Zranění nebyla naštěstí vážná, ale Atík si z toho odnesl bohužel obrovské psychické následky. Cítila jsem, že vše, co jsme budovali se sesypalo jako domeček z karet. Byli jsme zase na začátku, přesněji ještě hluboko pod ním – Atík začal mít velké problémy s chováním k jiným psům.

Vše začalo od znova – zase jsme každý den pracovali na zlepšení jeho stavu. Jakmile jsme se dostali zpět na stav před útokem psa, počkala jsem, až se ustálí a přišlo další stěhování – tentokrát do centra Prahy. Atík se s tím srovnal naprosto fantasticky – cca po 3 dnech byl schopný jít bez vodítka kolem hlavní silnice a s ocáskem pěkně nahoru. Nechápala jsem tuhle změnu, ale byla jsem za ní moc vděčná.

Opět jsme mohli vyrazit na výstavu – konečně jsme vyhráli první CAJC, první CAC a také res. CAC. Kdo Atika znal od mala, prožíval se mnou každý úspěch, každý dobrý posudek na výstavách, které jsem vždy od srdíčka oplakala a chudák Atík netušil, proč. Z Atíka vyrostl krásný představitel plemene, povaha se srovnala a tak jsem ho objednala na RTG kloubů. Výsledek byl pro mě strašný – ve dvou letech měl Atík dysplazii 3/4. Můj sen se zhroutil. Já vím, že Atík vyhrál mnohem víc než možnost zařazení do chovu a další úspěchy na výstavách. Přesto jsem měla hrozný vztek – hlavně na Atíkovo chovatele. Ale život šel dál...

Jaký je Atík dnes? Stav k jiným psům se trochu zlepšil, přesto ale na vodítku vrčí. Pokud je na volno, tak ho od psa bez problémů odvolám. Vztah k chlapům se hodně zlepšil, ostražitost mu teda zůstala, ale po očuchání se nechá pohladit. A pokud někoho vidí víckrát a oblíbí si ho, tak ho začne vítat. Bydlíme teď  v bytě na vesnici, kde máme zase koně a tak mě Atík doprovází na každodenních vyjížďkách s kamarádkou dogou Zorinkou. Dysplazie ho naštěstí v tomhle nijak neomezuje. Přítele mi vybral Atík sám – miluje ho a hodně si rozumnějí.

Možná vám přijde, že po jeho boku jsem zažila jen samé špatné věci. Ale tak to vůbec není. Bylo to hodně práce, ale nikdy jsem toho nelitovala. Dnes už spíš vzpomínám na to krásné – třeba když jsme vyhráli na výstavě a nebo když Atík vyhrál ve velké konkurenci na coursingových závodech.

Pokud máte obavy, že Váš pes není stoprocentní, tak věřte, že se vším se dá něco dělat. Že není řešením psa dát pryč. Ano, je to někdy běh na dlouhou trať, ale stojí to za to. Důkazem je můj Atík, který teď leží vedle mě, hlavu položenou na mé noze... Atík, který se stal mým věrným ochráncem a pevnou oporou, když se mi svět hroutil.  Atík, který vyskočí až řeknu „jdeme ven“ a  s radostí se vydá na další projížďku po boku mě na koni.

Andrea Těšínská

Fotečky Atíka najdete ZDE.

Atíkovo webovky najdete ZDE.