Mia (Jodie)

Mia (Jodie)

MIA (JODIE)

Mia_hlava

 

Jak jsem přišla k nejlepšímu parťákovi na světe…

Před Vánoci 2010, jsem nakoupila granule, piškoty a jelo se do útulku. Jsou přece Vánoce, i ti pejsci co nikoho nemají?? Když jsem zazvonila a ozvalo se 50 psů, jako by každý volal, mě, mě si vem.. Můj ty bože, slzy jsem držela co to šlo, tolik psů co by bylo vděčných za pohlazení.
Na konci uličky byl kotec se třema štěňatama, jedno bylo jako kulička, kříženec co z něj trčely chlupy každý na jinou stranu. Druhý byl menší, taky kříženec, asi všeho možného a v zadu na betoně při -16C byl černý uzlíček neštěstí. Když jsem si klekla a prostrčila ruku, přiběhla a začala mě kousat do prstu, žádná hrůza, měla pár zalomených zubů, ale snažila se co to šlo. Začala prostkávat packu přes mříž… „Jak bude velká, a co to je za plemeno“? Zvedla jsem hlavu k pracovnici útulku. „Je to leopardí pes, a bude asi tak jako rotvajler, byla tady i její sestra, ale ta už je asi týden v novým domově“
„Tak co, pojedeš s náma domů? Dívala jsem se jí do očí, a ona mě, zakňučela…To bylo ono, jede..Ale co na to páneček? Krčil rameny a zeptal se mě jestli jsem si to rozmyslela…
Sakra vždyť tady nebylo co rozmýšlet, donesla jsem deku z auta a šla vypsat papíry k adopci..

Nasedla jsem do auta s Jodie v náručí, hned na hlavní cestě nás zastavili policajti…
No bezva, to nám to dobře začíná… „Víte že ten pes musí být připoutaný? Za to jsou až 2000Kč“? Páneček zachraňoval situaci a ukázal papíry o adopci.
Jodie mě mezi tím na zadním sedadle celou pozvracela.. Když to viděl policajt, vrátil nám papíry a popřál hezký svátky.. No jo, moc jsem se mu nedivila a sama jsem měla co dělat abych oběd udržela v sobě. „Prosím tě, jeď co nejrychleji“ vysoukala jsem ze sebe. No už se to svištělo k domovu. Jodie byla špinavá, hladná, zmatená a taky hodně cítit. Hlavně se bála všeho a všech. Po nakrmení a prozkoumání nového domova proběhla koupel a uložení..rovnou do postele…vždyť tam byla chudinka malinká na betoně a v takové zimě…

Začátky byly krutý, asi 2 měsíce jsme ji dávali dohromady, nemocná, zánět močáku a spoustu dalšího.Jodie byla takový náš samorost, dostala jméno Mia a začlo se od začátku. Divila jsem se ale jak rychle je schopná se přizpůsobovat a učit, loužičky nám udělala doma asi 2, vždycky nám sama řekla že potřebuje jít ven, když měla hlad šťouchala do misky, když si chtěla hrát, nosila mi hračky, když se chtěla jen přitisknout a usnout na mě, abych ji hladila, donesla mi plyšový srdíčko, to měla jako polštářek..a je to jediná plyšová věc, která u nás přežila do teď . Sakra ten pes je mazanej a chytrej jak docent…Neuvěřitelný, přesně jsem se naučila poznávat její řeč, co chce, co se jí nelíbí… I při výcviku, nebyla potřeba žádná drezůra, formou hry a pochval to šlo samo.. jo ze začátku nám dělala problémy zvěř, óóó´to bylo naběhaných kilometrů a vyřvaný hlasivky… Ale trpělivost růže přináší. Začala jsem s ní chotit schválně tam kde se to zajíci jen hemžilo…jak nějakého viděla, stáhla jsem ji k noze s povelem nesmíš…trpělivost, trpělivost a obrnit nervy…po čase to fungovalo, tři přískoky v před a dál už bez paničky ani krok. Když jsme bydleli na bytě, na dobu kdy jsem byla v práci chodila na hlídání k mojí mamince na firmu, aby nebyla sama a zavřená doma. Má tam i kamarádku dobrmanu Eny. Každý den končím brzo, okolo 13:00 a pak následovaly nekonečný procházky, za každého počasí, bláto, vítr, déšť, nesnesitelný vedra...a Mia, nikdy neměla dost, víte co to je za práci označkovat si celý pole široko daleko?
Mia potřebuje vlastní revír…a mi ho našli. Následovalo stěhování do baráku s obrovskou zahradou a ideální procházkou v okolí… Možná by nám trvalo rozhoupat se dýl, nemít Miu.
Měla jsem strach jak to zvládne, nový prostředí atd. A ona? Než jsme vstoupili po první do novýho baráku, řekla jsem jí: „Mio, tady jsme doma“ Jiskra v oku mě utěšila že to ponese dobře. A taky že jo, vyrostla z ní krasavice, co si hlídá svoje a sebejistě se postaví před kohokoli. Každý ráno vyběhne na zahradu zkontrolovat revír a spokojeně se vrací vyskočit do okna když chce jít domů. Z uzlíčku neštěstí je dneska parťák k nezaplacení. A náš páneček? Nedávno přišel s nápadem, že bychom si našli ještě jednoho, jen se pozastavil nad tím, že v tom případě budeme muset koupit ještě jednu sedačku, abychom se vlezli k televizi všichni. A to svědčí o tom, že leoparda si člověk zamiluje. Je to neskutečně chytrý a vnímavý pes, který si Vás získá na plné čáře…


Za ten rok a tři měsíce jsme se tak sehráli, že nemusíme ani mluvit, já ji pochopila a ona chápe mě, je to pouto který nám nikdo neveme. Hodnotím to jako nejlepší krok v našem společném životě, a děkuju osudu, že jsem ji tam našla, stejně tak na ní vidím, že je vděčná za to, že se může rozvalovat na gauči…Valach jeden.

 

Lucie Regerová

Foto z nového domova najdete ZDE.